Historie

Psychiatrie jako samostatný medicínský obor se od svých počátků v našich zemích rozvíjela na bázi českého psychiatrického ústavnictví, samozřejmě především pod vedením pražských ústavů. Rozhodujícím datem je 1. listopad 1790, kdy byl v Praze otevřen tzv. Tollhaus jako první samostatné psychiatrické lůžkové zařízení. V roce 1822 pak vzniká oddělení u Sv. Kateřiny, které se roku 1829 plně osamostatnuje a v roce 1844 se otevírá tzv. "nový dům".

Výslovně bouřlivý rozvoj v budování a otevírání nových ústavů probíhá v druhé polovině 19. století a na začátku století 20. V roce 1863 zahajuje svoji činnost ústav v Brně Černovicích, v roce 1869 v Kosmonosích, v roce 1880 v Dobřanech u Plzně, pak následují v roce 1887 Opařany , Opava (1889), Horní Beřkovice (1891), Šternberk (1892), Jihlava (1902), Bohnice (1904), Kroměříž (1908). Poslední v řadě, nejmodernější na tehdejší poměry nejen v našich zemích ale i ve střední Evropě se pak stává náš havlíčkobrodský ústav.

Bývalý Sněm království českého uložil opakovaně v roce 1906 a 1907 Zemskému správnímu výboru v Čechách pokračovat v přípravných pracích na vybudování dvou dalších ústavů pro choromyslné na venkově. 7. dubna 1906 se usneslo obecní zastupitelstvo v Německém Brodě v čele se starostou a zemským poslancem MUDr. Edvardem Šubrtem ucházet se o to, aby jeden ze dvou zamýšlených ústavů byl umístěn v jejich městě. V dopise ze dne 27. června 1906 Zemskému výboru Království českého v Praze rada města Německého Brodu mimo jiné uvádí: " Město Německý Brod mající podle posledního sčítání 6 525 obyvatel nalézá se na jihovýchodu Království českého, tvoříc přirozené centrum dalekého okolí... leží přímo v uzlu železničních drah, maje výhodné spojení na všchny strany, takže nemocní i ze vzdálených končin v případě zřízení ústavu pro choromyslné, mohli by snadno do ústavu býti přiváženi aneb domů odvezeni. V městě nachází se c.k. vyšší státní gymnasium, hospodynská škola, dívčí celoroční , měštanská škola chlapecká trojtřídní, obecná škola chlapecká pětitřídní, měštanská škola dívčí trojtřídní, obecná škola dívčí pětitřídní, průmyslová škola pokračovací a dětská opatrovna. Pro ústav sám navrhuje obec německobrodská pozemky západně od města se nalézající ... a sice místa d v ě, budto v tratích na Spálené stráni, k Rozkoši, na Losích aneb pozemky náležející Adolfu Lázničkovi z Rozkoše. Komplex druhý měří 95 ha a 90 arů a nalézá se po obou stranách okresní silnice z Německého Brodu do Perknova. Část pozemků jest méně svaditá, mírně klesající, část od této silnice nahoru jest svažitější...."

Dále je popisována vodní situace, vzdálenost od města, je vylučováno postavení průmyslového podniku v těchto místech, obec je ochotná rybník Roznák a rybníček na potoce předat ústavu, aby oblast nebyla znečištována, je přiložena mapka, sondy půdy s tím, že vzorky vody byly zaslány k prozkoumání. Dále pak rada píše: "Podotýká se, že v městě Německém Brodě byla v roce 1904 zřízena moderní rozsáhlá obecní plynárna a že by možno bylo plynem z této plynárny osvětlovat ústav sám i příslušné budovy... pozemky v komplexu druhém nabízí se za cenu levnější než 400 Kč za míru , jest však obytné budovy zvlášt odkoupit za přiměřenou cenu. Z uvedeného je zřejmá vynikající vhodnost pozemků svrchu dotčených pro stavbu zemského ústavu pro choromyslné, kdež doposud není zřízen žádný zemský ústav a jest zároven obec německobrodská ochotna mimo darování určité výměry pozemků vyjíti v každém směru vstříc požadavkům ohledně zřízení tohoto ústavu kladným. Žádá proto podepsaná městská rada slušně: Slavný zemský výbore království Českého, račiž zemský ústav pro choromyslné zříditi v městě Německém Brodě."

24. února 1909 na schůzi zemského výboru bylo rozhodnuto zakoupit statek Rozkoš od Adolfa Lázničky a 24.dubna byla podepsána kupní smlouva v částce 150 000 kurun. (pro zajímavost jsem se rozhodl převést tuto částku srozumitelnějším způsobem. Vycházím z tehdejší jednokorunové mince která byla v té době stříbná a její váha byla 5 gramů. Při přepočtu částky 150 000 korun na váhu mincovního stříbra nám vychází celková váha mincí 750 kg. Pak můžeme ještě převést tuto váhu na současnou měnu tím že vynásobíme váhu mincí současnou cenou výkupu zlomkového stříbra ( cca 5 Kč za gram) a dospějeme k částce 3 750 000 Kč.)

Postupně bylo přikročeno k vypracování podrobného stavebního programu, jehož osnova byla vyhotovena tehdejším vrchním ředitelem v Kosmonosích MUDr. Růžičkou a podrobena poradám ustanoveného " Poradního komitétu pro stavbu nových zemských ústavů pro choromyslné". Z těchto porad vyšel program, který byl rozdělený na část všeobecnou a část zvláštní. K realizaci stavby však nedošlo a 26.května 1909 byla uskutečněna pachtovní úmluva mezi zemským výborem Království českého jako novým vlastníkem statku " Na Rozkoši" a panem Rudolfem Zárubou, statkářem a majitelem realit, která zaručovala pronájem nejméně do roku 1913.

Válečné události znovu oddálily zamýšlenou stavbu ústavu a v době války bylo zmíněné území v Německém Brodě pronajato státní správě ke zbudování barákového tábora pro válečné uprchlíky a této správě byl propachtován i statek Rozkoš. V roce 1919 sloužila baráková kolonie k internování 4000 slovenských vojáků v době Madarské republiky rad.

Vzkříšení plánů na stavbu nového ústavu se objevilo znovu po roce 1919. Byl ustaven nový poradní sbor za přibrání i mimozemských odborníků, který měl dřívější stavební program podrobit revizi po stránce technické, stavební i administrativní s přihlédnutím k výstavbě stejnorodých ústavů v cizině. V roce 1920 byla stavba ústavu konečně zahájena. Nejprve začala výstavba hospodářských budov protože se předpokládalo, že hospodářství bude součástí ústavu. Vedle těchto budov byl postaven obytný dům pro hospodářského správce, deputátníky a zahradníka. Období nezaměstanosti po 1. světové válce si vynutilo některé nouzové práce. Tak byla vybudována vlečka, která spojovala ústav s hlavní železniční tratí Praha-Znojmo. Její délka byla více jak 1 km. Byla nezbytně nutná k realizaci výstavby ústavu, protože umožnovala přesun velkých množství stavebního materiálu. Později zásobovala uhlím ústavní kotelnu. Je již řadu let zrušena, zbývá z ní monumentální nýtovaný most přes řeku Sázavu, zbytky náspu a průjezdní brána ve spodní části areálu u kotelny. Dle dostupných údajů měl počet lůžek v ústavu dosáhnout 1000, respektivě 1200. Plán vybudování ústavu pavilonovým systémem popisuje MUDr. Trnka, zemský rada , v roce 1926 v publikaci Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách takto:

"Ústav, pokud jest obydlen nemocnými, dělí se na centrum s odděleními více nebo méně uzavřenými a na kolonii s volnějším ošetřováním. Centrum ústavní je projektováno co do velikosti pavilonů a co do počtu lůžek pro obě pohlaví, která jsou bez výjimky od sebe oddělena , souměrně. Na každé straně, mužské i ženské jest:

1. jeden pavilon pro přírůst na 80 nemocných, který bude míti ráz psychiatrických klinik a bude tak zařízen, aby mohl býti účasten ulehčeného přijímání a propouštění,
2. jeden pavilon pro klidné na 90 nemocných o jednom poschodí
3. tři pavilony pro neklidné po 60 lůžkách, vesměs jednopatrové
4. jeden jednopatrový pavilon pro tělesně choré s 90 lůžky,
5. jeden pavilon pro méně klidné a to pro 80 mužů a 60 žen.

Kolonii tvoří tři pavilony po 60 místech z nichž jeden jest určen pro ženy. Společně pro obě pohlaví jsou projektovány: infekční pavilon (20 lůžek) pohřební dům s pitevnou společenská budova s evet. kaplí 2 pavilony jako odd. nervové a poradna pro nemocné z venku (mužský a ženský).

Dále je popisována hospodářsko-adninistrativní část a parková úprava.

Postupně byly budovány jednotlivé pavilony, ústřední kotelna, strojovna, ústřední kuchyně a domek pro služební personál. Byl dán do provozu vodovod užitkové vody převzatý z barákového tábora. Bylo připojeno zařízení samotlačného vodovodu pitné vody, jehož jímka byla tehdy uprosřed Pelestrovských lesů. Domu pro služební personál bylo nouzově využito jako administartivní budovy. Lékaři a úředníci byly ubytováni ve dvou domech mimo vlastní ústav a dále byl postaven dům pro primáře a správce uvnitř ústavu. Vlastní ústav se rozkládal na výměře 43 ha. Celkový náklad na výstavbu byl rozpočten přibližně na 55 000 000 Kč.

Pacient s ošetřovacím číslem 1 (překlad z Bohnic) byl přijat 21.května 1928 a toto datum je považováno za oficiální otevření ústavu jeho ž název byl Zemský ústav pro choromyslné v Německém Brodě.

V prvé období po otevření ústavu sem byli překládáni nemocní z různých přeplněných ústavů českých i z ústavu vídenského. Za ošetřování se muselo platit. pojištěných v té době nebylo mnoho. to byla také jedna z okolností, proč se tehdy do ústavu dostávaly jen skutečně velmi vážné případy ( nemocní ohrožující sebe a okolí). Pobyt v léčebně představoval pro rodinu nemocného velkou finanční zátěž, vyjímečné nebylo ani to, že po případném úmrtí pacienta se na úhradu ošetřovného stával ústav dědicem nemovitosti. Ze stejných důvodů i mnozí zemřelí pacienti byli pohřbíváni přímo z kaple prosektury na ústavním hřbitově. V roce 1934 byl ústav dokončen a obsazen. Ne všechny pavilony byly vybudovány. Skutečným důvodem byl nástup fašismu k moci v sousedním Německu. Česká republika která přijala plán výstavby pohraničního opevnění neměla pro vzhledem k obrovské náročnosti prací na tomto projektu ani korunu nazbyt pro civilní sektor. Ústav po částečně provizorním dokončení obsahoval: 8 pavilonů pro muže, 7 pavilonů pro ženy, kotelnu, strojovnu, čerpací stanici vody, prádelnu, kuchyni (integrovaná pekárna byla v r.1930 adaptována na truhlářskou a natěračskou dílnu) , márnici , budovu administrativní a dvě vrátnice. 4. února 1934 byl transportem nemocných obsazen poslední pavilon pro ležící muže a začal tak plný provoz ústavu.

V době založení ústavu začínalo krizové období, vzrůstala nezaměstanost. Velký psychiatrický ústav znamenal pro obyvatele Německého Brodu a okolí značné posílení možností zaměstnání. Do služeb zemského ústavu byli přijímáni jako opatrovníci a opatrovnice bud nezaměstnaní nebo zaměstnání hledající tovární dělníci či řemeslníci. Teprve během služby u lůžka nemocných někteří získávali kvalifikaci diplomované zdravotní sestry nebo diplomovaného zdravotního ošetřovatele. Nároky na výkon služby ošetřovatele byly značné a mzda dosti vysoká - 20 korun denně. Bylo málo léčebných prostředků, na mnohých odděleních převládali nemocní se záchvaty neklidu a útočnosti.

Při značné nabídce pracovních sil bylo sebemenší opomenutí ve službě či nedodržení příkazu nadřízených trestáno výpovědí ze zaměstnání.

Rozvoj ústavu pod vedením jeho ředitelů MUDr. Brandejse (1926-1929), MUDr. Riegela (1929-1934), MUDr. Poseděla (1935-1937), MUDr. Waitzmanna (1938-1939) poznamenal začátek druhé světové války. V souvilostí s okupací českých zemí německou armádou dochází i k útlumu psychiatrického léčebenství. Nacistická ideologie neměla místo pro duševně nemocné mezi svoji rasou nadlidí. Stav pacientů v úsatvu pro choromyslné byl snižován, pacienti byli překládáni nebo propuštěni do svých domovů. Ale ani v této době nebylo nouze o vystoupení některých zaměstanců ústavu at již ve snaze okupantům uškodit nebo se naopak vlísat do jejich přízně. Jedním z prvních konfliktů mezi Čechy a Němci po okupaci 15.3.1939 je událost ze dne 9. dubna 1939 kdy jistý Šlebohr a dvě kuchařky, všichni zaměstananci Zemského ústavu pro choromyslné, navštívili hostinec p. Kestlera na Kokoříně. Přilákala je sem hra na harmoniku. Vešli dovnitř a viděli že se zde tancuje. V hostinci bylo asi 50 lidí, z toho polovina říšských vojínů. Němci statečně popíjeli a samozřejmě vyzývali česká děvčata k tanci. Vojín Fritz Rink požádal o tanec jednu z kuchařek. To se nelíbilo českému četaři Kubátovi a v tanci ho předešel. Sedm říšských vojáků se urazilo a pro posilnění kuráže pilo další alkohol. Hostinský viděl že se situace začíná vyhrocovat a proto oznámil konec zábavy a uzavření hostince. Němci odešli ven a čekali na Kubáta, ten se však nedal a vlepil Fritzovi pořádnou facku. Pak začal prchat. Němci ho pronásledovali, za nimi ale utíkali další Češi ve snaze Kubátovi pomoci. Duchapřítomný Šlebohr, vida co způsobil, běžel na německé vojenské velitelství. Hlídka odtud vyslaná situaci uklidnila. Bylo vystřeleno asi sedm ran z pušek.

Ne každá situace byla však úsměvná a dopadla tak dobře. S rostoucím terorem se i zaměstanci ústavu snažili být poplatní národu. Tak proběhl pokus o ukrytí poštovního úředníka Filipa Stehno který byl na základě udání německých příslušnic Marie Kochové a Markéty Rifferové zatčen za pronacistickou propagandu v červnu 1942. Situaci popisuje jeho dcera takto: "Utrpení vlasti zaměstnávalo jeho mysl natolik, že začal kromě kreslení psáti ještě básně jasně obvinující německou bestialitu. Prací přibývalo a brzy se jejich přechovávání doma stalo nebezpečným. Proto jsme se rozhodly že všechny věci uschováme do země na zahrádce.Naše počínání však sledovaly výše zmíněné udavačky a druhý den vše oznámily gestapu. To věci našlo. Tatínek stačil uprchnout. Čtyři dny se toulal někde venku, také na Žabinci, pak se vrátil domů a sestra ho odvedla k doktorovi Špatenkovi, který jej po prohlídce doporučil do místního ústavu choromyslných a tak jej chtěl zachránit. Za dva dny však gestapo vyvedlo tatínka ve svěrací kazajce do městské věznice. Odtud byl odvezen a popraven."

Ne všichni zaměstanci prokazovali národnostní cítění. V době atentátu na Heydricha zadrželi poštovní zaměstnanci Ledvinka, Kohout, Tůma dopis udavače Václava Pavlíka, opatrovníka Zemského ústavu pro choromyslné, zaslaný na kolínské gestapo. V tomto dopisu žádal o přijetí do služeb gestapa. Jako bývalý československý poddůstojník by se pro tuto službu hodil a mohl by poskytnout cenné informace. Zároven upozornoval, kde by se mělo pátrat po odbojářích, doporučoval hledat na hřbitovech, v kryptách kostelů a udával jména lidí, kteří by měli být v Německém Brodě zatčeni. Upozornil i na chodby pod náměstím. Koncem května 1946 byl V.Pavlík odsouzen MLS v Kutné Hoře na jeden rok těžkého žaláře.

Podivná je náhodná shoda jmen tohoto muže s jednou z obětí konce války v Lázničkově stráni.

23. srpna 1943 byl odvezen poslední pacient transportem do Bohnic a záhy na to přeměnili Němci ústav na SS lazaret. Asi 70 schopných nemocných bylo v Německém Brodě ponecháno a Němci je nastěhovali do dřevěného pavilonu nemocničního (na Habeši) odkud bylo oční oddělení nemocnice přemístěno do budovy interny. Z nemocných přestěhovaných "na Habeši" byly utvořeny pracovní čety, které denně docházely do lazaretu na práci.

V lazaretu SS zemřelo za dobu jeho trvání 64 příslušníků německé armády. Byly pohřbeni na městském hřbitově. Jejich exhumaci provedla v roce 1996 "evidenční a identifikační služba " Lidového spolku péče o německé válečné hroby.

Lazaret zbraní SS se s koncem války vytratil z areálu ústavu v době kdy se objevily zprávy že Rudá armáda je v okolí Brna. Květnové události nám připomíná pamětní deska umístěná v blízkosti budovy administrativy s nápisem: "Věnováno památce padlým spoluzaměstnancům ve dnech revolučních 1945. Petr Pavlík, František Hrádek oba umučeni gestapáky 5.5.1945 v Havlíčkově Brodě. Břetislav Komínek umučen Němci 8.5.1945 ve Velkém Meziříčí. Nezapomeneme".

František Hrádek našel svoji smrt na nádvoří městské radnice, kam byl předveden protože u něho byla nalezena zbran kterou odebral zatýkaným Němcům. Situace se ale nenadále otočila především příjezdem velitele gestapa Heinricha Gottschlinga z Jihlavy. Ten zalarmoval německé síly ve městě a postavil se proti převzetí moci revolučním výborem. Gottschling se ošetřovatele Hrádka tázal v německém jazyku odkud vzal zbran. Ten němčině nerozuměl a proto nedokázal odpovědět. Gestapák použil automat a Hrádka zastřelil několika ranami do břišní dutiny.

Štábní praporčík Petr Pavlík má smrt ne zcela vyjasněnou. Různí se místo i důvod jeho zatčení. Jedna verze udává že se účastnil odzbrojování německého transportu na městském nádraží, další že byl jako parlamentář zatčen na letišti. Další svědectví podává že se Petr Pavlík skrýval v Malinově domě ale byl poznán fanatickou Němkou která na něj upozornila příslušníky SS. Byl uvězněn ve sklepení Gymnásia a spolu s ostatními jejichž jména jsou uvedena na pietním místě v Lázničkově stráni bestiálně popraven. O tomto činu poprvé proskočila zmínka dne 8.5.45 kdy v hostinci Na Marjánce vyprávěl podnapilý německý voják hostinskému Boleslavovi a četnickému strážmistrovi Krákorovi jak střílel v blízkosti lazaretu SS neznámé občany, kteří si museli sami vykopat hrob. 12.května pak vypověděla zajatá Němka totéž. Po prohledání prostoru byly nalezeny v noci na neděli 13.5. dva hromadné hroby v opuštěném lomu. Zajatí němečtí důstojníci dostali rozkaz vykopat mrtvoly, poté je očistili a umyli. Vlastenci byli vystaveni v prvém poschodí nové školy v sadech jako důkaz nacistické zrůdnosti. Petr Pavlík je snadno zaměnitelný s výše zminovaným udavačem Václavem Pavlíkem, shodně zaměstanancem ústavu pro choromyslné.

Ústav byl v prvních poválečných dnech prázdný ale téměř v zápětí byl využit jako internační tábor pro zajaté Němce, kteří se zde zdrželi až do června a července. Poté byli pěšky odsunuti do Ruska. Tolik k válečné historii, snad jen na okraj to že naše PL má i svoji báji mezi hledači válečných artefaktů, kteří věří na existenci zasypaného bunkru v prostorách léčebny plného válečného materiálu.

24.září 1945 bylo oznámeno Zemskému národnímu výboru v Praze znovupřevzetí ústavu do správy země České a požádáno o odeslání komise stavební, strojní a právní, ale první pacienti byli přijati až 20. března 1946. V tomto období se objevily zároven tendence rozšířit počet oddělení havlíčkobrodské nemocnice k zajištění širší a kvalitnější péče o obyvatelstvo. Navíc převládal názor že s poválečným uspořádáním společnosti automaticky postupně vymizí duševní choroby. Proto došlo k propůjčení poloviny ústavu ( 7 pavilonů) na 10 let havlíčkobrodské nemocnici. Těchto deset let se však neúměrně protáhlo a v době trvání propůjčení to přineslo budovám ústavu i nejednu devastaci.

Zbytek ústavu se velmi rychle naplnoval duševně nemocnými pacienty a tak bylo brzy v prostorách pro 700 nemocných 1300 obložených lůžek. Na vysoký počet pacientů připadalo velmi málo ošetřovatelů a sester a procento kvalifikovaných zdravotnických pracovníků bylo velmi nízké. Počet lékařů se pohyboval kolem pěti včetně ředitele a primářů. Jiní kvalifikovaní pracovníci v té době v léčebně zaměstnáni nebyli. Administrativně technický aparát pro toto obrovské zdravotnické zařízení představovalo jen 7-10 pracovníků. Vlastní údržba byla zajištována jen několika zaměstnanci v kotelně a strojovně , kterým vypomáhali pacienti. Ústav byl velmi nedostatečně vybaven přístroji k účelům vyšetřovacím a léčebným. Zastaralá technika byla také v provozní části léčebny, zejména v prádelně, ústavní kuchyni a strojovně. Této situaci odpovídalo i organizační uspořádání, kdy všichni pracovníci administrativně techničtí i lékaři byli soustředěni v jedné budově. Zde probíhala většina práce téměř izolovaně od styku s pacienty.

V rámci sjednoceného zdravotnictví a jeho koncepce, organizačně se rozvíjející od roku 1950, přešel ústav přímo pod centrální vedení ministerstva zdravotnictví v Praze jako Státní léčebna psychiatrická. Začala modernizace a zvýšení počtu lékařů. Od roku 1954 se uspořádávala do systému dvou ženských a dvou mužských primariátů a jednoho primariátu pro dětskou psychyatrii. V té době začíná renesance psychatrie jako medicínského oboru. Do tohoto období spadá i první zavádění neuroleptik do léčby duševních poruch. V roce 1955 bylo zřízeno samostatné interní oddělení léčebny, základy biochemické laboratoře, buduje se pracoviště elektroencefalografické, rentgenové, malý chirurgický sál, vodoléčba a fysioterapie. Přesto trvá přeplnění léčebny chronickými a azylovými případy. Návrh na zřízení pobočky PL v tehdy bývalém premostrátském klašteře v Želivě byl radou KNV Jihlava schválen koncem roku 1955. Tato pobočka, původně zamýšlená jako rehabilitační středisko pro neurotiky byla otevřena v roce 1956 a obsazena pacienty vyžadujícími dlouhodobou léčbu. Postupnými adptacemi bylo získáno 580 lůžek, později byl jejich počet redukován. V roce 1968 došlo k otevření protialkoholního oddělení pro celý tehdejší východočeský kraj, v roce 1972 bylo zřízeno přijímací oddělení pro okres Benešov, dříve příslušné do H.Brodu. Období navracení majetku původním majitelům znamenalo i konec velké pobočky v Želivě, v současné době je využívána budova bývalé školy se specializací na léčbu závislostí.

Rozvoj léčenby v Havlíčkově Brodě postupoval nepřetržitě. Mizela oddělení neklidných, dlouhodobě internovaných a prakticky neléčených chronicky nemocných . Mnoho pacientů po dlouholetém pobytu v léčebně odešlo do domácího prostředí. Začala se rozvíjet ambulantní psychiatrická péče. V léčebně došlo k dalším organisačním změnám. Dřívější centrální přijímací primariát byl zrušen a pacienti byli přijímáni na jednotlivé primariáty podle příslušné rajonizace z určených okresů. Tento způsob byl praktikován až do roku 1990 kdy převážily nevýhody takového uspořádání.

Po roce 1967 byla zřízena protialkoholní záchytná stanice pro okres Havlíčkův Brod, kotelna byla rekonstruována na topení mazutem, přistavěny garáže a dosud prašné silnice se dláždí a asfaltují. Rozšiřuje se počet odborníků nejen zdravotnických ale i příbuzných profesí jako psychologové, sociální pracovnice, dokumentační pracovnice, istruktoři léčby prací atd. V roce 1974 je otevřena nově postavená svobodárna, přebudovává se letní rehabilitační tábor Bolechov. V roce 1977 se otevírá noční sanatorium pro rekonvalescenční pacienty, které je však po 5 letech zrušeno. V roce 1978 jsou položeny základy využívání výpočetní techniky.

Rok 1979 je rokem zlomovým pro jeden ze symbolů léčebny - "trojákový" zámek. Je v celém areálu nahrazen moderními patentními zámky. V roce 1981 je v želivské pobočce otevřeno lůžkové sexuologické pracoviště. Po zrušení počního sanatoria se v uvolněných prostorách v roce 1982 zřizuje elektroléčba , psychiatricko-sexuologická ordinace a psychologická laboratoř. I další léta jsou ve znamení zdokonalování léčebné péče, modernizací a zavádění nových postupů. Roste počet lékařů i dalšího odborně vzdělaného personálu. V roce 1988 je léčebna čtvrtým největším zařízením svého druhu v republice a druhým největším zařízením lůžkového typu v tehdejším východočeském kraji. Má 1 530 lůžek. V roce 1989 dochází k významné společenské změně a vytvoření nových možností ale i nových podmínek pro další trvání léčebny. Přineslo to významnou redukci lůžkové kapacity vyvolané opuštěním klášterních prostor v Želivě. Přechodně zaniklo sexuologické oddělení, které později začalo pracovat jako součást odd. 1A. Byla zahájena jednání s Okresní nemocnicí o návrat propůjčených pavilonů. V roce 1994 byl navrácen první z nich - pav. 4, bohužel pouze torzo prakticky nerekonstrovatelné. Další budovy následovaly . Od roku 1991 pracuje v PL centrální přijímací ambulance a oddělení jsou diferencována podle typu poruchy, její tíže a zaměření léčby než podle územního principu. Prakticky všechny pavilony dostaly novou střešní krytinu, byly vybudovány nové rozvody topení a vody, v roce 1996 byla kotelna plynofikována. Dva roky před tím tedy v r. 1994 byl zaveden ve stravovacím provozu tzv. tabletovací system. Téhož roku byl modernizován bazen. V průběhu těchto let bylo pořízeno i mnoho nových léčebných a vyšetřovacích přístrojů.

Léčebnou péči ovlivnilo mnho faktorů. Jako právní norma byla přijata Listina základních práv a svobod. Více než kdy dříve se prosazuje méně direktivní přístup ke klientům se zřetelně volnějším režimem ošetřování. Zcela zásadně se rozšířila paleta psychterapeutických a psychoedukačních postupů. Možnost vzdělávání využila a využívá řada pracovníků léčebny a tím vnesla do své práce nové postupy. Podstatně se rozšířila i nabídka a využívání nových psychofarmak. Rozsáhlé zavedení enterální výživy významně snížilo mortalitu u těžkých psychických a somatopsychických poruch.

Oproti staré organizaci ošetřovatelské péče, která byla zaměřena především na rozdělení pracovních úkolů mezi jednotlivé pracovníky v průběhu směny, používáme nyní nejmodernější systémy ve kterých je sestrám svěřena komplexní péče o konkrétní nemocné, pro něž zajištují vše co jejich ošetřování vyžaduje. Sestry tak daleko lépe poznávají problematiku každého nemocného, mezi sestrami a nemocnými vznikají vazby založené na důvěře a porozumění, důležité je i vědomí odpovědnosti sestry za konkrétního klienta.

Dosavadní zkušenosti jasně ukazují že proti péči, ze které se vytrácí individualita nemocných a konkrétní odpovědnost ošetřujícího personálu , mají systémy podporující osobní kontakty
sestry s klientem zřetelné výhody.

Na závěr dovolte abychom připomněli, že naše zdravotnické zařízení existuje v téměř (škoda válečných let) nepřetržitém provozu již 78 let a co je nesmírně důležité - stále se rozvíjí. To zdaleka každá organizace v tomto regionu nemůže říci a proto si právem myslíme, že my všichni, kteří jsme součástí zabezpečení plynulého chodu Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod, máme být na co hrdi. Můžeme navazovat na práci těch kteří tu byli před námi ,stejně jako doufáme, že budeme mít co předat těm, kdo nás vystřídají.

S poděkováním autorům publikací 50, 60 a 70 let PL, F.Drašnarovi, archivu města H.B. a dalším osobám ochotným přispět vzpomínkami.